Petr Nutil: Vidět svět z mentálních bunkrů nemá s kvalitní novinařinou nic společného

Na české žurnalistice mu vadí neoddělování komentářů od zpravodajství, bulvarizující se tendence, pohled na svět ze zákopů a mentálních bunkrů. Petr Nutil, zakladatel serveru Manipulatori.cz a člen Expertní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, odpovídá na čtyři anketní otázky, týkající se současné mediální praxe v Česku.

1) Na jaké nejčastější prohřešky proti pravidlům kvalitní žurnalistiky v českém prostředí běžně narážíte? Čím si myslíte, že jsou způsobeny?

Předestírám, že dále jmenované se netýká všech médií. V ČR máme kvalitní novinařinu, profesionální žurnalisty, kteří dbají na etiku, nezávislost, kritičnost, neutralitu i ověřování informací. Nicméně setkávám se běžně i s přístupem naprosto opačným.

Asi nejvíc mi vadí směšování, prolínání a neoddělování zpravodajství od komentářů a autorových názorů, z čehož leckdy vzniká podivuhodně neprůhledný tvar. Z něj nemusí být vůbec patrná podstata věci, události, zato z něho jak hora ční žurnalistův světonázor. Takto předkousané, interpretované zpravodajství nesplňuje to, co bych od médií očekával – tedy poskytování kvalitní a objektivní zpětné vazby ke skutečnosti. Vytváří proto nikoli informované čtenáře, ale fankluby určitých názorových proudů s viděním světa ideologicky zabarveným. A to je prostě špatně.

Samozřejmě je jasné, že média mívají různé zaměření a čtenáře se snaží zaujmout různou formou vyprávění o událostech ve světě skrze různé hodnotové a ideologické systémy. Nicméně kvalitní žurnalistika je hodnotou sama o sobě a nemá být poplatná vládnoucí moci či majiteli média. Úzce profilovaným, kontextu zbaveným pohledem se sice svět jeví náhle jasnější a přehlednější, nicméně vidět svět ze zákopů a mentálních bunkrů nemá s realitou mnoho společného a s kvalitní novinařinou už vůbec ne.

Mimo to mám averzi na bulvarizující tendence rozmáhající se jak v tisku, tak v elektronických médiích. Symbolizují víc než cokoli jiného syndrom malého trhu, neustávající boj o každého čtenáře, kterého je třeba urvat za každou cenu, bez ohledu na praktiky nepříliš etické.

2) Naopak s jakou dobrou praxí českých novinářů a novinářek jste se v posledních letech setkali?

Oceňuji dlouhodobé investigativní projekty z poslední doby mapující témata obtížná a rozsáhlá, tedy taková, která se do každodenního novinářského provozu běžně nedostávají. Mohu-li být zcela konkrétní, jedním z takových dobrých příkladů je série investigativních reportáží Saši Uhlové z prostředí nejhůře placených zaměstnání Hrdinové kapitalistické práce. Jako druhý příklad bych rád zmínil investigativní projekt Normalizace nenávisti, který momentálně vychází v Deníku Referendum a je věnován zhrubnutí a zhnědnutí části české společnosti v posledních letech.

3) Jaké inovace vás v posledních letech zaujaly v mediálním světě, ať už ve způsobu „vyprávění“, tak v samotné práci novinářů či v obchodních modelech?

Jsem příjemně překvapen, že se sice pomalu, ale jistě mezi čtenáři šíří přesvědčení, že za kvalitní informace je normální platit. Že se i v této době elektronických médií a sociálních sítí vyplatí vrátit se ke starému dobrému papíru a nabídnout čtenářům informace i touto formou.

4) Co podle vašeho názoru aktuálně nejvíce ohrožuje kvalitu práce českých novinářů a novinářek?

České žurnalisty a jejich práci – především mám na mysli ty z menších redakcí – ohrožuje především chronický nedostatek finančních prostředků a s nimi spojená nemožnost dlouhodobého ekonomického plánování. Mám na mysli malá nezávislá média nespadající pod některý z velkých vydavatelských domů, která existují jen díky přízni podporovatelů a čtenářským darům a snaží se hledat dlouhodobě udržitelné cesty, jak relevantně fungovat, což je úkol vskutku nelehký. Nicméně do budoucna hledím s opatrným optimismem a věřím, že se stále více čtenářů rozhodne čelit oligarchizaci velkých médií svou osobní, pravidelnou podporou těch nezávislých.