1. Na jaké nejčastější prohřešky proti pravidlům kvalitní žurnalistiky v českém prostředí běžně narážíte? Čím si myslíte, že jsou způsobeny?
S nelibostí pozoruju naskakování na agendu, kterou nastolil někdo jiný, patrně s nějakým strategickým záměrem. Kolikátý rok řešíme Peroutkův článek?
Specificky v publicistice často narážím na to, že si lidé podsouvají názory, chybí vůle zorientovat se v hodnotovém a myšlenkovém světě oponenta, budují se slamění panáci. Nevyhýbá se to ani špičkovým novinářům, viz spor Václava Klause mladšího s Erikem Taberym o tom, koho VK ml. označil a neoznačil za parazity ve školství. Nebo aktuálně hejty na „antisemitu“ Pavla Čižinského.
Vychází to podle mě ze strukturálního problému, který tlačí dolů i kvalitu zpravodajství, nejen publicistiky – tlak na to, aby bylo hodně písmenek a rychle, a aby dlouho dmýchal flejm. Ten tlak není jen ekonomický, zrovna ve zmíněném příkladu nešlo o prekarizovaného eléva, který by po stokorunových honorářích potřeboval poskládat nájem v Praze. Je i kulturní, něco si dlouho promýšlet je příznakem strnulosti a ve svaté válce s nepříteli je dovoleno vše.
2. S jakou dobrou praxí českých novinářů a novinářek jste se v posledních letech setkali?
Všímám si toho, že část médií dává prostor stále delším a hlubším textům, sériím reportáží a rozhovorů, které by mohly vyjít knižně, a občas vycházejí. To je super.
Taky je vidět snaha míchat týmy a rubriky genderově vyváženě, což je u některých témat hodně, hodně těžké.
3. Jaké inovace vás v posledních letech zaujaly v mediálním světě, ať už ve způsobu „vyprávění“, tak v samotné práci novinářů či v obchodních modelech?
Otevření redakcí čtenářům skrz sociální média. Pozorovat běžnou novinářskou práci v instagramových stories je fajn, přijde mi, že se tím buduje důvěra. Navíc je to komunikace obousměrná – lidi takhle posílají tipy a feedback, a to v daleko přátelštější atmosféře než na Facebooku.
4. Co podle vašeho názoru aktuálně nejvíce ohrožuje kvalitu práce českých novinářů a novinářek?
Dvě věci: když se bavíme o kvalitní žurnalistice, už asi nikoho nenapadá lokální žurnalistika, ale jen ta „pražská“. Takže první ohrožení, které odsud z Brna vidím, je pragocentrismus. Deník N je super, ale bez regionálních redakcí může pokrývat jen část dění a oslovit jen část čtenářů. A to jsme na tom v Brně ještě dobře. Je tam od nás Jana Ustohalová, ale co třeba takové Krkonošsko?
Veřejnoprávní média přiškrcují lokální redakce a nejlepší lidi z nich samozřejmě tahají za lepším třeba na Kavčí hory. Ne že by se o regionech nepsalo vůbec – ale píše se o nich právě jako o „regionech“, místech mimo střed dění, ačkoliv v nich žije velká většina občanů.
Druhé ohrožení: nihilismus. Vědomí, že i když dá člověk týdny práce něčemu důležitému, překryje to nakonec nějaká dada záležitost, pálení trenek nebo Kanye West na piku.
Foto: Ondřej Surý