Ludmila Hamplová: Mluvící hlavy a mediální zodpovědnost v koronakrizi

Lze si jen těžko představit, že i medicínský laik, kterého sužuje prostata, by kvůli tomu zamířil na gynekologii, anebo naopak léčbu nádorového onemocnění trávicího traktu by svěřil do rukou stomatologa. Během pandemie covid-19 se ale přesně tímto způsobem nemalá část veřejnosti chová. A co víc, takoví lidé jsou i schopni se do krve pohádat se svým (virtuálním i skutečným) okolím, neboť když něco tvrdí „pan profesor“ či „pan docent“, tak to přece musí být pravda.

V posledních měsících získali velký mediální prostor lékaři a lékařky, jejichž specializace s řešením pandemie, infekčních chorob či vakcinologie, souvisela jen velmi vzdáleně, pokud vůbec. Přesto „silou své medicínské autority“ zásadně ovlivňovali chování veřejnosti, což by se bez aktivního zapojení médií stalo jen těžko.

Tváří tvář pandemii jsou tak daleko viditelnější dlouholeté bolesti českých médií na poli poskytování kvalitních medicínských a vědeckých informací. Medicína jako věda ale není založená na osobních názorech, nýbrž na kvalitních důkazech. Pokud tyto chybí nebo jsou chabé, mělo by být pravidlem nespekulovat, a ne se za každou cenu pokoušet vydávat kategorická tvrzení, jež ve skutečnosti stojí na vodě. Už jen proto, že na konci každého takového článku či reportáže je konkrétní člověk, který na základě nekorektně podaných informací může udělat špatné rozhodnutí ohledně svého zdraví či dokonce života.

Na každém šprochu…

Dopady nepřehledné informační změti, přesněji stavu, který Světová zdravotnická organizace (WHO) označuje jako infodemie, kdy společnost zaplavují informace jak pravdivé , tak pouze částečně pravdivé či zavádějící nebo přímo vyloženě lživé , jsou zřejmé. Jestliže značná část veřejnosti věří, že covid-19 je pouze „chřipečka“ a roušky znamenají „totalitní náhubky“, její ochota spolupracovat a dodržovat potřebná preventivní opatření, výrazně klesá a důsledky cítíme všichni.

Právě média a potažmo sociální sítě v tomto ohledu sehrávají klíčovou roli. Už jen pro to, že stále zůstávají hlavním zdrojem informací a zároveň ovlivňují názory, nálady i chování veřejnosti. Současná společnost nemá problém s nedostatkem informací, ale naopak s jejich nadbytkem, v němž je velmi obtížné se zorientovat, a to jak pro laickou, tak mnohdy i pro odbornou veřejnost. Tato situace sama o sobě není nová, avšak vlivem pandemie se ještě více zkomplikovala, znásobila.

V záplavě informací je snadné ztratit přehled a proto „preventivně“ dojít k postoji, že přece na každém šprochu… „Stejně jako se během epidemií šíří patogeny, tak se dále a více šíří dezinformace, což přináší další komplikace ve zvládání emergentní situace v oblasti veřejného zdraví,“ konstatuje WHO s tím, že infodemii nelze zcela eliminovat, ale je možné, dostat ji pod kontrolu.

Pomyslným očkováním proti tomuto stavu je pak šíření kvalitních a ověřených informací. „Nikdy dříve nebylo jasnější, že komunikace je důležitým nástrojem v oblasti veřejného zdraví, který přispívá ke kontrole pandemie spolu s epidemiologií, virologií a klinickým managementem,“ shrnuje WHO1. Jednoduše řečeno, poskytování kvalitních a ověřených informací je stejně důležité jako vlastní preventivní zásahy na poli veřejného zdraví.

Pokud lidé přesně nevědí, jak se mají správně chránit, jsou zmatení nebo jednotlivá opatření na základě nepravdivých zpráv dokonce odmítají, v takovém případě narážíme jako společnost na vážnou komplikaci vzhledem ke zvládnutí situace. I kdyby všechny zprávy obsahovaly jen zrnka pravdy, jsou poněkud k ničemu, jestliže nebudou zasazeny do širších souvislostí. Obdobně nesmyslné je i stavění článků a reportáží pouze na silných emocích bez dodání faktického kontextu.

Není autorita jako autorita

Samotná pandemie covid-19 není příčinou toho, že se v médiích objevují lidé s lékařským titulem, kteří často blábolí a vyjadřují se k něčemu, co je mimo jejich odbornost. Tento jev existuje už roky bez ohledu na vývoj epidemiologické situace.

Důvodů je hned několik. „Mluvící hlavy“, tedy lidé, kteří sice nejsou specialisty na dané téma a ani mu nezasvětili celý svůj profesní život, ale jsou schopni o něm kdykoliv pohovořit, patří k celkem běžné součásti mediálních sdělení. V časové tísni a tlaku rychle publikovat získané informace se pro „odborný“ komentář hodí kdokoliv, kdo je schopen zvednout telefon, byť jeho „odborný“ názor je zhruba stejně relevantní jako náhodného kolemjdoucího.

Pro lepší představu, vzpomeňte si na Tomia Okamuru před vstupem do politiky. I on se těšil značné přízně médií jednoduše proto, že když k němu dorazil libovolný dotaz z jakékoliv redakce, dokázal zformulovat několik vět, a to k jeho pozici „experta“ stačilo. Pandemie covid-19 v tomto ohledu stvořila hned několik „mluvících hlav“, je ž se hřály na výsluní mediální pozornosti a zároveň se pro širokou veřejnost staly dostatečnými autoritami, na něž se dalo odvolat, ať už člověk věřil sebevětší pitomosti.

Asi nejviditelnější byla Soňa Peková, která se nejprve vezla na vlně bojovnice proti vládnímu establishmentu, aby se později stala samozvanou expertkou na onemocnění covid-19. Její divoké spekulace, například, že vir SARS-CoV-2 byl vytvořen uměle a unikl z nebezpečné čínské laboratoře, očkování proti němu bude zbytečné a nebude fungovat, nebo že virus do několika měsíců sám od sebe zmizí, byly veřejnosti předkládány nikoliv jako osobní názor, jenž má být reflektován ve světle dostupných vědeckých důkazů, ale jako fakta.

Snad jen hořký úsměv může dnes vzbudit květnová titulní strana Reflexu „Nestrašme. Druhou vlnu nečekám.“ Soňa Peková rozhodně nezůstala sama. Neméně pozornosti si získali i další, jejichž odbornost v oblasti infekčních chorob či epidemiologie je přinejmenším pochybná. Stačilo, že se odvolávali na „zdravý rozum“.

Třeba onkolog a senátor Jan Žaloudík sám sebe v létě prohlásil za „rouškofoba“ a zcela mimo svou specializaci opakoval, že roušky škodí. Právě on se stal jednou z „autorit“, na níž se dalo odvolat, jestliže člověk odmítal toto preventivní opatření. Nicméně na rozdíl od stomatologa Romana Šmuclera či kardiochirurga Jana Pirka se Jan Žaloudík z veřejné debaty poté, co se situace v zemi začala zhoršovat, stáhl.

Tito dva lékaři však učinili pravý opak. První z nich tvrdil, že si „připadá jako Jan Hus“. Právě on na začátku září zdůrazňoval, že „covid zvládáme famózně“ a „roušky všechno jen zhorší a odloží“. Proti zavádění roušek v MHD se v létě postavil i známý kardiochirurg s tím, že „když budeme na podzim nosit roušky, tak bych navrhoval dát všem seniorům nohu do sádry, protože bude náledí“.

Oba pak na začátku října byli prvními signatáři „otevřeného dopisu vládě, parlamentu a médiím ohledně tzv. koronavirové krize“, ve kterém mimo jiné požadovali, aby „vláda neprodleně uklidnila obyvatelstvo, přestala jej děsit počtem nakažených jednou konkrétní nemocí a upustila od dalších restriktivních opatření“. Jistou ironií osudu zůstává , že tito ve svých oborech jistě úspěšní lékaři, stáli v jednom v šiku s vyloženými šarlatány, včetně propagátorů homeopatických cukrových kuliček jako léčby i prevence proti covid-19.

Ověřovat předkládaná tvrzení, to je práce médií

V tomto ohledu se však sluší dodat, že pro naprostou většinu (českých) médií není reálné „pěstovat si“ vlastní specialisty pro oblast medicíny či vědy, kteří by byli schopni orientovat se v odborných otázkách, a také rozeznali , kdy osoba ověnčená tituly blábolí a je třeba zasáhnout ( nebo ji pozvat k tématu, kterému se skutečně profesně věnuje).

Čest tady patří výjimkám, jakými jsou Česká televize a Český rozhlas. Informovat o medicíně, tedy nikoliv jen využít předpřipravené podklady od PR agentur třeba o hubnutí či bolestech kloubů, vyžaduje zkušenosti, jisté alespoň základní znalosti přírodních věd a také schopnost rozlišit, zda se k tématu vyjadřuje relevantní expert či expertka.

Spoléhat se jen na přítomnost lékařského titulu a schopnost zformulovat pár zdánlivě smysluplných vět je zoufale málo. Mezinárodní organizace Global Investigative Journalism Network ve svém doporučení jak informovat o pandemii covid-19, mimo jiné radí, že úkolem novinářů a novinářek je „zachovat chladnou hlavu“ a nečinit závěry jen na základě špatných či nedostatečných vědeckých důkazů.

Stejně tak je chybou pouštět se do přílišného zjednodušování, byť na první pohled líbivého. Kvalitní vědecké důkazy nepadají z nebe, ani se neobjeví jako statusy na sociálních sítích, ale vyžadují náročnou práci, která zabere čas. Dokud solidní data nejsou k dispozici, je zcela na místě ze strany médií velká obezřetnost . Nikoliv hon za senzací za každou cenu.

Velmi dobře tuto situaci popsali farmakologové Jan Strojil a Hana Suchánková v článku, jenž publikoval British Journal of Clinical Pharmacology: „Jak to často bývá, ti, kteří jsou plní pochybností a vše kontrolují dvakrát, zpočátku mlčeli, zatímco ti, kteří měli (příliš) sebevědomí, byli vyslechnuti na celém světě.“

V českém prostředí pak bezpochyby sehrála nemalou roli až nekritická oddanost autoritám a akademickým titulům, která bohužel převýšila nad případnou informační hodnotou sdělení. Nemluvě o tom, že odborné společnosti, jejichž úlohou je mimo jiné dbát o to, aby se konkrétní medicínské obory rozvíjely s ohledem na vývoj vědeckého poznání, volily ve vztahu k médiím spíše strategii mlčení než aktivní komunikace.

Pro každodenní novinářskou praxi pak taková spolupráce jednoduše neměla smysl, protože komunikace s odbornými společnostmi byla příliš složitá, přinášela časovou prodlevu a navíc, pokud už se nějaké stanovisko objevilo, nebylo ani jednoduché, ani srozumitelné. Jednoduše řečeno, takové sdělení bylo nepoužitelné. Mediální prostor si tak pro sebe získali jiní.

Stačilo, aby byli k médiím vstřícní a zároveň dost hlasití.

Ludmila Hamplová je publicistka, která se dlouhodobě věnuje zdravotním tématům a také dezinformacím na poli medicíny i jejich vyvracení. Je držitelkou novinářské ceny Psychiatrické společnosti ČLS JEP a ocenění Koalice pro očkování.