Jan Miessler: Naivita nebo systém?

Ve špionážních románech od Johna le Carrého se tomu říká chicken feed – jedna zpravodajská služba krmí agenty jiné zpravodajské služby pravdivými, ale v podstatě bezcennými informacemi a získává si tak jejich důvěru. Podle datových expertů se od začátku koronavirové epidemie podobně chovala i česká vláda ke svým občanům.

Novináři, kteří s vážnou tváří každý den publikovali její čerstvá, ale bezvýznamná čísla, jí vlastně posloužili jako užiteční idioti. Spíš než o individuálních selháních ale musíme mluvit o systémových důvodech, které k takovým selháním vedou.

Po úvodní bagatelizaci koronavirové epidemie na začátku roku česká vláda v březnu obrátila a začala zavádět drastická opatření, shánět respirátory a hlavně přitvrzovat rétoriku. Od května se naopak nejrůznější vládní činitelé předhánějí v prohlášeních, kdy a která antikoronavirová opatření uvolní.

Své prozatímní vítězství nad epidemií pak někteří z nich vysvětlují i tím, že se prý lidi podařilo úspěšně vystrašit: občané se po medializovaných katastrofických scénářích začali bát o zdraví své i svých blízkých, a byť jednotlivá opatření nezněla příliš logicky a vláda se je neobtěžovala příliš vysvětlovat, masově je dodržovali. Symbolem takových nařízení se stalo například povinné nošení roušek zpočátku epidemie třeba i na osamělé procházce hluboko v lese: pro některé komentátory proto chování společnosti svědčilo o demonstraci zodpovědnosti a solidarity, pro jiné o postkomunistické poslušnosti „občanského“ stáda.

Co se týká politiky, každá podobná krize v zásadě hraje do karet vládě. Je to příležitost, věci řešit rázně a bez zbytečného handrkování s opozicí, být v centru dění a nastolovat mediální agendu. Pro média ale krize představuje dilema: mají vládě státotvorně zobat z ruky, nebo by jí naopak měla jít po krku, aby pod rouškou protikrizových opatření neměla tendenci zneužívat situaci ve svůj vlastní prospěch?

Česká média si role rozdělila na základě svých předchozích sympatií k vládě Andreje Babiše. Úlohy krizových hlídacích psů demokracie se chopila ta veřejnoprávní, a pak zejména oligarchy nekontrolovaná média, zatímco mediální mainstream od nich informace o největších vládních skandálech a chybách obvykle přebíral, ale vlastní investigativní aktivitu nevyvíjel.

Prakticky všechna média nás ale celého čtvrt roku den co den zásobovala na svých úvodních stránkách třemi čísly, jež měla průběh epidemie v České republice vyjadřovat s matematickou exaktností: počtem nakažených, počtem zemřelých a počtem provedených testů. Hausnumera a jejich kontext

„Zklamání z novin je jedno z nejhorších, které jsem udělal za poslední tři týdny. Nějaká pátá kolona demokracie – na to zapomeňte. Tlupa hyen. Publikují fotku mrtvoly jenom proto, aby měli něco na titulní straně.“ Vyjádřil se v polovině dubna ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislav Dušek na uzavřeném, ale nahrávaném setkání s poslanci ze zdravotního výboru, které následně publikovaly nejen noviny, ale i další média.

Jeho další výroky o epidemickém darwinismu a o germánských a mongolských genech v české populaci se nesly v podobném duchu, v médiích se nicméně probírala především Duškova „upřímnost,“ se kterou před poslanci prezentoval možné scénáře vývoje. Podle svých vlastních slov si mohl na uzavřeném setkání dovolit mluvit otevřeně – kdyby tušil, že nahrávka z jednání se dostane i k nenáviděným novinářům, asi by byl opatrnější – a vlastně poprvé veřejnosti nastínil způsob, jakým vládní experti o epidemii uvažují: zaprvé, že spoustu parametrů o viru ještě neznají a zadruhé, že většina dat, která má jeho úřad k dispozici, by měla zůstat kvůli dezinterpretacím a hyenismu novinářů i amatérských statistiků vybavených Excelem neveřejná.

Pokud se vrátíme k počtu testů, počtu nakažených i zemřelých, právě tyto tři údaje publikované v médiích na prominentních pozicích a bez dalšího kontextu symbolizují zřejmě jejich největší selhání. Podle statistiků a datových expertů jsou totiž k ničemu. Je to vlastně takový chicken feed, pravdivé, ale bezvýznamné informace, jimiž se krmí naivní hejlové.

Z počtu testů nevyčteme, kolik bylo ve skutečnosti opravdu testováno osob, protože někteří lidé byli testováni vícekrát. Z počtu nakažených pak nezjistíme, kolik jich mělo vážný a kolik jen mírný průběh nemoci. A z počtu zemřelých zase samo o sobě nevyplývá, jak velký podíl měl koronavirus na jejich úmrtí: byl jedinou, hlavní nebo okrajovou příčinou? Nebo byl jen přítomný v těle, ale příčina smrti byla jiná? Zejména jsou ale tyto údaje neaktuální: od okamžiku, kdy člověk zemře na koronavirus, do okamžiku, kdy se objeví ve vládní statistice, může uplynout i několik týdnů.

Naivita nebo systém?

Nabízí se ovšem otázka, nakolik jsou novináři naivní a nakolik za to může systém. Duškův úřad totiž drží všechny informace v hrsti a rozhoduje o tom, o která data se podělí. Pokud tedy mají novináři pocit, že epidemie je stále zprávou číslo jedna a nějaká čísla se zveřejňovat musí, nezbývá jim, než zobat zdravotním statistikům z ruky, nikdo jiný totiž čísla nemá.

A to samozřejmě není vůbec demokratické: vláda jednou straší, jindy bagatelizuje, ale skutečně relevantní data drží pod pokličkou. Nikdo jiný než ona tím pádem nemůže posoudit opodstatněnost jejích kroků a následných sebeoslavných prohlášení. Novináři, kterým se nedají relevantní čísla, jsou mezitím označováni za hyeny, ale kupodivu se moc nebrání a pouze vítězoslavně přebírají statistické drobení, které se jim na „otevřených“ tiskových konferencích servíruje.

Není to fér a mělo by se o tom otevřeně mluvit. V současnosti totiž sami novináři nejsou příliš transparentní ohledně toho, jak obtížné nebo snadné je pro ně získávání informací.

Veřejnost by to ale měla vědět: nechají si novináři nastavovat agendu od politiků a jejich statistiků, nebo dokážou sami posoudit, co je důležité a co není? Pokud totiž mají být jakýmisi zpravodajskými důstojníky pracujícími nikoliv pro vládu, ale pro své čtenáře, jejich neschopnost identifikovat, co jsou nejdůležitější informace, a následně je získat, znamená zásadní selhání.

Od počátku koronavirové krize o tomto problému mluvili nebo psali pouze datový novinář Jan Boček z Českého rozhlasu na podcastu Vinohradská 12, vedoucí vědecké rubriky Deníku N Petr Koubský na podcastu Studio N a podnikatel, publicista a politik Jiří Hlavenka na Facebooku a následně v Britských listech. Šlo přitom o nejdůležitější téma, které se letos v našem veřejném prostoru řešilo.

V zahraniční se sdílením koronavirových dat většinou problém není, například na Slovensku zveřejňuje tamní Inštitút zdravotnej politiky rovněž i všechny podrobnosti o svém statistickém modelu pravděpodobného vývoje – a o jeho parametrech tak může probíhat živá diskuze.

V České Republice ale musí i odborníci mimo ÚZIS pracovat s velmi obecnými daty zveřejněnými na koronvirovém webu Ministerstva zdravotnictví. Všechno přitom nasvědčuje tomu, že nejde ani tak o ochranu osobních údajů, jako o obecnou neochotu státního úřadu a antipatii jeho šéfa k médiím.

Vedle toho tu máme neustále se měnící a navzájem si protiřečící prohlášení vládních politiků, náhlé a nečekané zákazy a překvapivě časná a špatně promyšlená rozvolnění. Takové okolnosti nutně ovlivňují ochotu lidí, podřizovat se chaotickým vládním nařízením a vedou k pochybám, zda je nekompetentní jenom vláda, nebo i její statistici.

Samozřejmě, v ideálních podmínkách by vláda a její statistici měli v době krize táhnout s novináři za jeden provaz. Místo toho v nich mají tendenci vidět agenty cizí mocnosti, kterým se nesmí nic prozradit. A tak by se každý novinář, ještě než bude citovat nejnovější statistiku z ÚZISu, měl zeptat sám sebe: jsem pořád ještě hlídací pes demokracie, nebo už jen snadno nakrmené kuře?

Jan Miessler, Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedry mediálních studií UK pro NFNZ